SUTIVANSKÉ VÁNOCE V PRAZE

Představa většiny lidí spojuje vánoční čas s girlandami světel podkreslovaných láskyplným zpěvem koled. To vše se splnilo všem, kteří přišli do jednoho z nejkrásnějších pražských kostelů – Kostela sv. Martina ve zdi. V báječné adventní atmosféře, která byla zarámována do odkazu neuvěřitelně zručných středověkých umělců, však zkoumavý pozorovatel našel i další světýlka. Odrážela se v očích účinkujících i těch, kteří jejich um přišli prožít a ocenit. Byla to světýlka, které jako diamaty rozsévá na miliony mořských vlnek slunce. A tak stačilo jen na malou chvilku přivřít oči a ocitla jsem se mezi sutivanskými borovicemi nedaleko od „Lolovi“ pláže nebo na promenádě, kde kromě pryskyřice mísící se s mořskou vůní můžete zachytit i závan kávy, bevandy nebo burku čerstvě vytaženého z pece. A proč se mi vybavují právě tyto obrazy a vůně? V místech, kde v jiné dny hovoří ke svým „ovečkám“ kněz,  se tentokrát sešli především ti, které dalo dohromady jedno úchvatné městečko na ostrově Brač. Sutivan. Ale především houževnatý duch člověka, který dál nese odkaz svého děda a místo narození svého otce vsunul do svého obrovského srdce – Bohdana Mikoláška. To on dal dohromady děti, ale i některé odrostlejší, kteří se téměř pravidelně vydávají stovky kilometrů od svých domovů, aby právě v Sutivanu nabraly se svými rodiči energii do dalších dní. Ale spolu s touto „prázdninovou“ porcí životabudičů nasávají i něco z toho, co po staletí obyvatelé tohoto pohádkového ostrova vytvořili.

Pamatuji se, že poprvé jsem Sutivan i Bohdana Mikoláška potkala před několika lety, když se pustil do organizování připomenutí působení Dr. Antonína Mikoláška, svého děda, právě na tomto místě. Pochopil význam člověka, který v reáliích Rakouska Uherska propojoval už před stoletím dvě zdánlivě odlišná místa – Dalmácii a Českou kotlinu. Jako lékař se snažil přilákat do zátok sutivanského městečka Čechy, aby si tu léčily své neduhy a zároveň tak „léčil“ i místní, kteří si tak mohli přilepšit ke svému skromnému živobytí. Jako autorku pořadu Babylon, který přináší už druhou desítku let na obrazovky České televize osudy těch, kteří žijí jinde, než jsou jejich kořeny, mě fascinoval příběh člověka, který si nevšímal odlišností, ale naopak toho, co nás spojuje. Takže jsem se se svým kameramanem Krunoslavem Kikem Ketelešem, mimochodem chorvatskými Rusínem, kterého do Čech zavála občanská válka, vydala natočit jeho příběh. Najednou jsme se ocitli ve víru několika kultur, které Bohdan Mikolášek a jeho žena Jana umně spojili. Přijeli sem totiž nejen příslušníci jejich rodiny, která je rozeseta nejen na evropském, ale i africkém kontinentu, ale i ti, kteří Českou republiku v Chorvatsku oficiálně zastupují. Tím mám na mysli nejen jeho excelenci velvyslance Karla Kühnla. Po několik dní tak Sutivan ožil vzájemným představováním a seznamováním jehož vyvrcholením byl krásný večer v sutivanském sále. Zkalený jen nepatrně prohrou českého fotbalového týmu s Tureckem na Mistrovství Evropy, která právě ten večer také proběhla. Mimochodem stejně tak jsem oplakala i porážku chorvatských fotbalistů od Turků o pár let později, ale opět na břehu Jadranského moře, když jsme natáčeli snímek o České besedě v Rijece.

Dokument s názvem „Klimatická stanice pro léto a zimu“, o jejímž vybudování u Sutivanu snil před stoletím Dr. Antonín Mikolášek, se pro velký zájem několikrát v České televizi odvysílal. Ale nezůstalo jen u něj. Myšlenku o natočení těchto oslav mi vnuknul další obyvatel Sutivanu – Vjeko Gertz. Syn jugoslávského studenta v Praze a české umělkyně tak propašoval díky svému životnímu příběhu přes televizní obrazovku další trochu Sutivanu i do českých domovů. Navíc mne životní moudrost Bohdana a Jany Mikoláškových , jejichž zásluhou například znovu znějí varhany v sutivanském kostele, přivedla za nimi i do jejich druhého domova ve Švýcarsku. A tak se připojila i další zem i další kultura. A vznikl další dokument České televize s názvem Místo pod sluncem.  To vše díky malebnému Sutivanu. A tak jsem se ani nedivila, když mi o pár měsíců později přišlo několik emailů od těch, kteří své dovolenkové dny strávili právě v místech, které jsou zasvěceny svatému Janovi na bračském pobřeží. Sama se totiž od té doby sem vracím pokaždé, když se jen trochu utrhnu ze svého pracovního kolotoče a abych měla pocit trvalého spojení s ním, displej mého mobilu mi stále hlásí, jaké počasí tam  právě je. A tak se opájím nadějí, že už brzo se svým štábem vyrazím něco hezkého na jeho kolonádě zase natočit. Jak jsem totiž zaslechla, Bohdanovi Mikoláškovi se už zase něco honí v hlavě.

 

Marta Růžičková, scenáristka, dramaturg a režisér